Anežka s babičkou doma

Naši včerejší nepřítomnost prožila Anežka i babička v naprosté pohodě. Anežka spala a jedla jako obvykle, babičku měla jenom pro sebe, tak co by jí scházelo. Navíc s ní babička dělá takové blbiny, které s ní nedělá nikdo jiný.

Komotřenka se vdává

Po všemožných kombinacích, kdo všechno pojede, kdo kde bude spát a kdo koho bude hlídat, jsme vybrali to nejlepší řešení - vyrazili jsme jen s Pavlíčkem a Anežku u nás doma hlídala zhorecká babička. I s časovou rezervou nám stačilo vyjet ráno v osm hodin. Dvouhodinová cesta na sever proběhla v pohodě, Pavlíček ani nemukl, protože je to rozený cestovatel. Zato samotný svatební program byl pro něj docela náročný, a tak trochu zlobil. Ze svatebního menu mu stačila trocha polévky a suchý knedlík. Po obědě měl konečně trochu volný program, kdy se mohl vyřádit v domečku pro děti. A zrovna když ho to tam začalo bavit, jsme odjížděli zpět k domovu.

Čelenka

Zítra jedeme na svatbu, a tak jsme večer Pavlíčka zkušebně oblékli, jestli všechno pasuje. K vestičce patří motýlek na gumičce, kterého babička jen tak z legrace dala Anežce jako čelenku. A půl hodiny bylo o zábavu postaráno - Anežka chtěla čelenku stále dokola nasazovat a zase sundávat. A je fakt, že módní doplněk jí moc slušel. 

Pracovat se musí

Tátova pracovna přitahuje Pavlíčka jako magnet. Táta v ní dělá tu nejdůležitější činnost, kterou Pavlíček zná - pracuje. Takže i Pavlíček stále míří do pracovny s tím, že "muší pačoat" (musí pracovat). Táta ho teď učí zacházet s myší na jednoduchém pexesu a baví je to oba.

   

Pořád se hodí

S nástupem podzimu jsme obnovili dvě věci - Anežčino dopolední spaní a hluboký kočárek k tomu. Anežka už dříve bez dpoledního spánku v kočárku vydržela, ale s nástupem Pavlíčka do školky se ráno probouzí dřív a odpoledne jde později spát, takže je lepší, když si během toho na půlhodinu schrupne. A hluboký kočárek je pořád ideální. Maminka ho na konci léta chtěla prodat, ještěže to neudělala.

Jak ve školce

Ve školce zatím dobrý. Pavlíček tam chodí jen na dopoledne, "po o" jde domů. Po prvních dvou týdnech přišla dvoutýdenní krize a pak se to zase uklidnilo. Nekonají se žádné scény ani pláč, ale ani nadšení. Zato nadšení jsou rodiče. Pavlíček dělá velké pokroky ve všech oblastech, školka má na něj úžasně kladný vliv - pěkně se rozmluvil, je samostatnější, 100x za den za všechno děkuje a hlavně... jí. Doma i u babiček poslední dobou nejedl skoro nic, ve školce sní skoro všechno a někdy si i přidává. Tomu se říká div divoucí. Paní učitelka Pavlíčka pokaždé chválí, prý je nekonfliktní a dobře vychází s dětmi i dospělými. Je to takový třídní benjamínek. Není úplně nejmladší, zato nejmenší je zcela určitě. Takže zatím školka super, jen tak dál.

Na prvním schodečku

Anežku schody děsně baví. Ráda sedává na prvním schodku a jen tak klátí nožkama. Nebo si hraje s Pavlíčkovými odloženými bačkůrkami.

V budoucím pokoji

Podkroví je dětmi nejoblíbenější část našeho domu. Asi je to hlavně tím, že ho zatím neobýváme, tudíž je dětem vzácné. A možná i proto, že tam mají hodně volného prostoru na vzájemné honičky a řádění. Jejich budoucí dětský pokoj je úplně prázdný, jen na zemi jsou dvě matrace s peřinami. Když už je dole všechno nudí, jdem si jen tak pohrát nahoru. Aspoň si pomalu zvykají na prostor, kde za pár týdnů nebo měsíců budou spávat a hrát si. 

Na hřišti

Je sobota, tak jsme se všichni čtyři vypravili na procházku a po cestě jsme se zastavili na hřišti. Tohle hřiště mají naši svišti zvlášť v oblibě, hlavně tu věž a k ní vedoucí čtyři skluzavky. Pavlíček se baví vymýšlením kombinací, kterou cestu zvolit směrem nahoru a kterou směrem dolů. Anežka horolezectví miluje. Velice rychle pochopila systém, že se musí zapřít rukama a pak kolínko posunovat tak dlouho nahoru, až narazí na dřevěnou příčku a může se zapřít i nohou. Prostě jí to šlo hodně dobře, maminka ji jen trochu přidržovala za zadeček. Svezení po skluzavce dolů byla sladká odměna. Při odchodu z hřiště se odehrála obvyklá scéna - jakmile Anežka ucítila, že ji chceme šupnout do kočárku, začala ječet a vzpouzet se, že to prostě nešlo. Táta se slitoval a nesl ji v náručí přes půl Pavlovic. A to je přesně ten důvod, proč na hřiště chodíme jen zřídka. Snad se to na jaře Anežčiným samostatným chozením vyřeší nebo aspoň zlepší.

Procházkový děda

Děda a procházky - to je taková klasika. Z fleku by si mohl pořídit mateřskou školku. Fotka je přesně měsíc stará, zapomenutá v mobilu.

Po schodech

Anežka sice sama ještě nechodí, sotva začala obťapávat nábytek, ale po schodech leze jako veverka. Naše točité a příkré schody jí nedělají žádný problém. Ale co je nejlepší, umí se sama dostat i bezpečně dolů.

Autoškola pro batole

Ve Zhorci na dvoře je zaparkované auto, které už dosloužilo. Pavlíček dostal dovolení vlézt si na sedadlo řidiče, babička s dědou mu dělali spolujezdce. Byl to pro něj obrovský zážitek. Nejvíc se mu líbila babiččina hláška: "Tááák pane řidiči, šlápněte na to a jedeme." Babička to musela říkat snad stokrát po sobě. A ještě několik dní po návratu domů si Pavlíček pořád připomínal, co mu ta babička v autě říkala.

Řízení tanku

Pavlíček projevil přání sám řídit kočárek s Anežkou. Jenže zhorecký kočárek má hmotnost a ovladatelnost srovnatelnou s malým tankem (holt jsme asi moc rozmazlení naším lehkoučkým kočárkem). Každou chvíli se dostal na krajnici a sám nebyl schopen se odtud hnout. Ale vytrvalý byl, to jo.

Výhled z okna

Naše děti milují dívání z okna, i když se venku nic zajímavého neděje. Babička je tam oba vysadila a pak měla docela problém přemluvit je k návratu na pevnou zem.

Pořád se ještě vejdu

Anežčiny minimalistické rozměry mají jednu obrovskou výhodu, všechno oblečení stihne pěkně unosit a pořád se s přehledem vejde do hlubokého kočárku.

Hrad č. 15

Pavlíček si rád hraje se svou narozeninovou hračkou. Ještě úplně neumí pracovat podle plánku, ale aspoň se má co učit. Z neznámého důvodu se mu zalíbila varianta č. 15. Sám si ji nalistuje a sám podle ní hrad složí. Tato varianta ale patří do úrovně složitosti II. Celou první úroveň Pavlíček přeskočil.

U prababičky

Když jdeme občas potěšit prababičkou naší návštěvou, oba svišti tam řádí jak černá ruka. Oblíbené je lítání po chodbě a pištění (u prababičky je krásně dlouhá chodba, na honičku jako stvořená), pískací veverka, odkapávače, chňapky... a samozřejmě nějaká ta dobrota, kterou nás prababička vždycky pohostí. Kromě toho se Pavlíček musí podívat na slepičky, dát jim zobání a také navštívit místní záchod. Pavlíček na návštěvách s oblibou chodí na záchod. Cizí záchody ho prostě baví.

Vítání táty

To je radosti, když se táta vrací z práce. Občas si je vezme do náruče rovnou z okna ložnice. Jenže když je pak vrátí zpátky, aby mohl vynést všechny věci z auta, fňukají oba.

Samoobsluha

Pavlíček dostal novou redukci (neboli malou díru) na záchod, která drží pěkně na prkýnku a nesmeká se. V kombinaci se schodečkem mu umožňuje úplnou samostatnost v záchodových aktivitách. Sám se svleče, vyšplhá se na záchod, sleze dolů a spláchne. Pohoda. Jen na rozsvícení světla musí ještě dost vyrůst.

Spací póza

Různé Anežčiny spací pózy nás nikdy neomrzí fotit.

Bude zima, bude mráz...

Klidně můžeme čekat na zimu, protože Pavlíček je vybaven. Kombinéza je mu akorát.

Razítka

Pavlíček dostal ve Zhorci dárečky k narozeninám. Byla mezi nimi i razítka - trefa do černého. Tisknul a razil, razil a tisknul pořád dokola.

Návštěva na oplátku

Před týdnem si u nás strejda Míla zapomněl brýle, tak jsme mu je při nejbližší návštěvě Vysočiny jeli vrátit. Pavlíček byl na návštěvě jako doma, zato Anežce chvíli trvalo, než se rozkoukala a hnula se z maminčiny náruče. K rozkoukávání významně přispěla velká bílá plyšová kostka, do které se Anežka zamilovala.