Je sobota, tak jsme se všichni čtyři vypravili na procházku a po cestě jsme se zastavili na hřišti. Tohle hřiště mají naši svišti zvlášť v oblibě, hlavně tu věž a k ní vedoucí čtyři skluzavky. Pavlíček se baví vymýšlením kombinací, kterou cestu zvolit směrem nahoru a kterou směrem dolů. Anežka horolezectví miluje. Velice rychle pochopila systém, že se musí zapřít rukama a pak kolínko posunovat tak dlouho nahoru, až narazí na dřevěnou příčku a může se zapřít i nohou. Prostě jí to šlo hodně dobře, maminka ji jen trochu přidržovala za zadeček. Svezení po skluzavce dolů byla sladká odměna. Při odchodu z hřiště se odehrála obvyklá scéna - jakmile Anežka ucítila, že ji chceme šupnout do kočárku, začala ječet a vzpouzet se, že to prostě nešlo. Táta se slitoval a nesl ji v náručí přes půl Pavlovic. A to je přesně ten důvod, proč na hřiště chodíme jen zřídka. Snad se to na jaře Anežčiným samostatným chozením vyřeší nebo aspoň zlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat