Vydali jsem se do Benátek. Ne do italských, ale do českých – za tetou, strejdou, Barunkou a Martínkem. Tříhodinová cesta proběhla díky přestávce ve Zhorci úplně v poklidu. Do cíle jsme dojeli přesně ve chvíli, kdy se Barunka vracela ze školky. Svišti byli ve svém živlu – tolik nových hraček. Pavlíčka nejvíc uchvátila kuchyňka, Anežku kočárek. Večer Pavlíček, i přes velké těšení na spaní v Barunčině pokojíčku, skončil v posteli u maminky a tatínka.
U Pavlíčka se projevují nějaké zahradnické geny. Při každé návštěvě u babičky a dědy musí zkontrolovat celou zahradu, co kde klíčí, roste, zraje. A když kontroluje Pavlíček, kontroluje i Anežka.
Pavlíčkova bezmezná láska k Anežce před několika měsíci trochu polevila. Aspoň se to tak jevilo podle jeho neustálého opakování: "Anežka půjde pryč. Anežka půjde do nemocnice." Nevíme, jak na tu nemocnici došel. Sám si na ni nepamatuje a ani přesně neví, co si pod tím představit. Nepomohly žádné domluvy, výhrůžky ani přesvědčování. Až jednou při procházce maminka potkala jednu tetu a (z legrace) se jí zeptala, jestli si Anežku nechce nechat. Anežka v tu chvíli docela zlobila. V tom začal Pavlíček ječet, že Anežka je naše a žádné tetě ji nedá. A od té doby je s posíláním do nemocnice konec. Stačí zmínit, že proč bychom Anežku měli dávat do nemocnice, když ji můžeme dát té tetě, která bydlí kousíček od nás, že by tam Anežka měla svou postýlku a chodila nás navštěvovat... To pro Pavlíčka vůbec nepřipadá v úvahu. Ani když se zdrovna hádají o nějakou hračku. On ji prostě pořád miluje.
Jít k prababičce - to je skoro za odměnu. Děcka se na to jen třesou. Prababička má plno slepic, které naši svišti hrozně rádi krmí. Nabere se trocha pšenice, kterou pak po hrstičkách hází mezi slípky. Kdybychom tam chodili každý den, z normální důrbeže by se stala drůbež obézní.
Firma, kde táta pracuje, slavila kulaté výročí. Pro rodiny zaměstnanců byl připravený pěkný program. Mělo to jednu chybu na kráse: vše se odehrávalo venku, kde celý den pršelo. Ale našim svišťům to nevadilo. Vyzbrojeni pláštěnkami se vrhli objevovat areál. Největší dojem v nich ale stejně zanechal uvítací balónek a lízátko.
Tatínek dnes koupil schůdky a Pavlíček je musel hned vyzkoušet. Jejich uskladnění nesl hodně nelibě. Asi myslel, že je budeme mít v obýváku trvale.
Anežka miluje telefonování. Hlavně telofonování zhorecké babičce, kdy jí maminka půjčí mobil, aby si holky pokecaly. Ona teda kecá hlavně Anežka, babičce nezbývá než poslouchat. A když se zrovna netelefonuje doopravdy, Anežka si vezme kalkulačku a volá sama. Ani jí nevadí, že jí na druhé straně nikdo neodpovídá.
Při odchodu ze školky se Pavlíček nasoukal do kočárku. Prý si moc potřebuje sednout. Anežka naopak o sednutí na kočárek nechtěla ani slyšet, pelášila pěšky. Až ji chůze omrzela, vzala za vděk stupátkem. A takhle jsme dojeli domů.
Babička má narozeniny, tak jsme přispěchali s gratulací. Děti běhaly po dvoře a jako obvykle se toho nemohly nabažit. Kromě tradičních radovánek se tentokrát zaujal dědův traktor a Anežku houpačka.
Dopoledne jsme si zajeli na místní rozhlednu. Pavlíček sám zdolal všech 75 schodů nahoru i dolů, Anežka se raději nesla v náručí.
Pavlíček už po obědě nespává, ale je potřeba ho zabavit tak, aby nerušil spící Anežku. Co s ním? Maminka mu dnes vytáhla krabičku koupenou před víc než rokem. Je v ní šest obrázků a pero. Když se do pera dá voda a začne se přejíždět po obrázku, obrázky se samy vybarví. Pak se musí chvíli počkat, než to uschne, barvy zase zmizí a může se malovat znovu. A tak pořád dokola. Pavlíček, který zdědil výtvarný antitalent po rodičích, je nadšený, jak umí pěkně malovat. Jen to čekání na uschnutí ho vůbec nebaví.
Další Pavlíčkův významný den ve školce - besídka ke svátku matek. Kvůli nemoci a následné rekonvalescenci začal nacvičovat až dva dny před vystoupením, ale nějak mu to nevadilo. Tancoval s Nelinkou, což je jeho oblíbenkyně, největší kamarádka a ochranitelka v jedné osobě. Když se v jedné chvíli sešla v kroužku uprostřed jen děvčata, Pavlíček si tam sedl také (protože tam byla Nelinka). Udělal to s takovou samozřejmostí, že nikdo nevěděl, jestli tam teda správně má být nebo ne.
Na podvečerní hraní je terasa skvělá. Děcka si na ní nanosí nejrůznější své poklady a samy se zabaví. A jsou pěkně pod dohledem.
Doslova pár metrů od našeho domku se staví nové malé hřiště pro děti. Tak jsme to dnes večer šli prubnout. Velký úspěch měl domeček s lavičkou a okýnky.
Zhorecký děda má čtyři vnoučata - tři z nich jeho podobu nezapřou. Jen Anežka z vizuální stránky po dědovi nic nemá. Ona po něm totiž zdědila jinou specialitu - spací polohu. Spí na boku, hlava zakloněná dozadu, popřípadě zabořená do polštáře, ruka nahoře vyvrácená dlaní ven, pod loktem polštář (děda) nebo muchlinka (Anežka). Maminka s tatínkem spí taky na boku, ale vypadají u toho úplně jinak.
Anežka má ideální velikost na houpačku a houpání si užívá. Pavlíčka to v jejím věku bavilo úplně stejně, teď už se na to cítí moc velký.
U babičky a dědy se stavujeme každý den, není divu, že se tady oba svišti chovají jak doma. Akorát jsou teď trochu vedle z toho, že je doma jenom děda, zatímco babička je na týden pryč.
Náš dvoukočárek už od podzimu čeká v garáži na pořádně teplé počasí, aby byl důkladně očištěn a uložen k dlouhému spánku. Když jsme před týdnem vyrazili na první procházku po nemoci, radši jsme obě děti naložili do tohoto kočárku, aby se hned neuhnaly. A od té doby v něm chtějí jezdit pořád. Je to pro ně velká vzácnost. Hlavně pro Pavlíčka, kterému už ani stupátko nepřipadá dost pohodlné.
Tradiční zhorecká zábava - zalévání kytek a hrátky s vodou jakýmkoli způsobem. Babička má kytky zalité nejméně na dva týdny dopředu. Možná by nebylo marné, kdyby děda s babičkou založili rýžové pole. A naši svišti by tam dělali hlavní zalévače.
Ve Zhorci za humny krásně kvetou pampelišky. Pavlíček by je nejdraši všechny otrhal. Hlavně že ví, jak se ta kytička jmenuje. Názvy kytek ho moc zajímají.
Píšu, píšu psaníčko - tečka, čárka, razítko. Tohle pořekadlo učí prababička Anežku, píšou spolu na okraje starých novin. Pro Anežku to je děsná sranda.
Anežka se nejdřív trochu ostýchala jako vždy, ale pak se jí zalíbilo, jak si s ní teta Jarka hraje a věnuje se jí. Takže Any šla v klidu i do náruče.
