Vždy před večerním spaním jde Pavlíček nejprve na postel rodičů. Tady se pořádně vyblbne s tatínkem a unaví (pokud má ještě hodně energie), pomazlí s maminkou a připraví na spaní. Tenhle večerní rituál se Pavlíčkovi moc líbí, na posteli nacvičuje různé akrobatické cviky, protože je to tam pěkně měkké.
Někdy je přebalování docela boj a než se to mamince povede, tak se u toho i zapotí. Ne že by Pavlíčkovi přebalování vadilo, ale vnímá to jako příležitost prolézt se bez plínky po sedačce a všechno okoukat.
Dnes jsme byli na pouti v Radostíně. Byla tam spousta lidí, kterým Pavlíček předvedl, jak umí lézt, stoupat si a smát se. Akorát tam tentokrát neměl žádného dětského kamaráda přiměřeného věku. Přesto hned poznal, kdo je mu věkově nejblíž: byl to desetiletý Víťa, babiččin nejstarší pravnuk.
Pavlíček konečně regulérně leze. Do této chvíle se většinou plazil a lezení použil, jen když byl cíl nadosah. Teď upřednostňuje lezení čím dál víc a bez problémů to zvládá i na kluzké plovoucí podlaze.
Pavlíček čím dál víc reaguje nejen na “živé” děti, které potká na procházce, u doktorky atd., ale i na ty, které vidí v televizi nebo na různých obalech. Zvlášť se mu líbí miminka. Když dnes tatínek donesl krabici plínek ze sklepa, Pavlíček měl na nějakou dobu nového kamaráda.
Včera po návštěvě paní zubařky jsme šli do prodejny dětské obuvi, která byla nedaleko, abychom Pavlíčkovi koupili jeho první opravdové boty. Paní prodavačka mu změřila nožku a divila se, jakou ji má malou. Nicméně botky jsme koupili a Pavlíček už je doma testuje. Při lezení mu trochu překáží, musí si na ně zvyknout. Ale stojí se mu v nich moc dobře. Tatínek dneska pojal podezření, jestli v botech není nějaký magnet, protože zatímco jindy Pavlíček vydrží stát jen chvíli a nožky mu stále podkluzují, v botičkách stojí u stolku jak přibitý. Botičky mají také dvě věci, které Pavlíčka moc zajímají – tkaničky, které pořád rozvazuje, a medvídka na boku, na kterého se usmívá.
Dnes jela maminka k paní zubařce. Protože Pavlíček už má ve svém věku nárok na preventivní prohlídku svého chrupu, jel se tam ukázat také. Byli s námi i dědeček (řidič) a babička (opatrovnice). V ordinaci jsme byli přivítáni větou: “To je celý táta.” Nejprve šla na řadu maminka a Pavlíček (po půlhodině strávené v čekárně, což už ho fakt nebavilo, když tam nikdo jiný kromě nás nebyl) si s babičkou mohl pořádně prohlídnout ordinaci. Tohle bylo jiné kafe než včera, protože se tady nemusel svlékat. Zajímaly ho vrtačky, maminka na zubařském křesle a v neposlední řadě i paní doktorka se sestřičkou. Pavlíčkova prohlídka se odbyla v krátkosti na babiččině klíně. Ukázal, jak si umí kartáčkem šmrdlat v pusince a byl pochválen za to, že dudlík používá jen k usínání. Dostal obrázek, první razítko do zubního průkazu a sestřička mu založila jeho vlastní kartu. Jo, a paní zubařce se zdá, že mu brzo porostou stoličky, tak se máme na co těšit. Po vyjití z ordinace následoval druhý (neméně důležitý) bod dnešního programu, ale o tom víc zítra. Není divu, že po náročném dopoledni na zpáteční cestě Pavlíček vytuhnul.
Dnes jsme měli poslední poradnu (od této chvíle budeme chodit jen na očkování a preventivní prohlídky, z nichž nejbližší by měla být až za půl roku). Scénář byl podobný jako minule – v čekárně úsměvy na všechny strany, v ordinaci řev. Rozdíl byl v tom, že s řevem Pavlíček počkal až po změření a zvážení sestřičkou. Ale jakmile se k němu přiblížila paní doktorka, spustil takový ryk, jako kdyby mu trhala všechny končetiny. Děti, které byly před námi na očkování, nekřičely ani z desetiny tolik, co on. Čím to, že Pavlíček – který se vždycky na všechny směje, cizí lidé mu nevadí, kdokoli si ho může pochovat – u doktorky dělá takový virvál??? Komunikace maminky s doktorkou se omezila na nejnutnější údaje, protože přes Pavlíčkův řev nebylo nic slyšet. Pohybově už je všechno v pořádku, tak nemusíme na žádnou rehabilitaci. Aktuální míry jsou: 8720 g a 75 cm. Za tři měsíce čeká Pavlíčka očkování, tak aspoň bude mít důvod v ordinaci řvát, dnes ho opravdu neměl:-).
Babička a dědeček z Pavlovic už se vrátili z dovolené, tak jsme jeli babičce pogratulovat k narozeninám, které měla včera. Když se měl Pavlíček před rokem narodit, vycházel termín porodu přesně na babiččiny narozeniny. Nakonec se Pavlíček rozhodl vykouknout na svět o tři dny dřív. Ale i tak mohou slavit své narozeniny společně.
Pavlíček dostal k narozeninám od babičky a dědy ze Zhorce skládací kostku. Je to nová hračka, tudíž neokoukaná, tak hraje prim. Kostka se skládá se šesti stran a na každé straně je vkládací zvířátko. Pavlíček zatím zvládá opačný chod. Zvířátko tam neumí vložit, radši si počká, až ho tam vloží mamka nebo taťka a pak ho jednoduše vydělá.
Dnes poprvé nás do našeho nového bydliště přijeli navštívit babička a děda ze Zhorce. Pavlíček byl ve svém živlu, že z toho dopoledne ani nemohl usnout. S dědou se chtěl pořád mazlit a na babičku jukal.
Asi jsme si na sebe upletli bič, když jsme Pavlíčkovi ukázali, jaké to je nosit ho na ramenou. Vidí svět z úplně jiné perspektivy a výská u toho nadšením. Akorát ještě neví, že se musí pořádně držet, tak ho musí držet nosič.
Když se to narodilo, bylo to takové malé bílé nic… Karel Čapek tak sice popisuje Dášeňku, ale klidně by se to dalo aplikovat i na Pavlíčka. Jenom ležel, spal, občas zakňoural, napil se a zase spal. Dnes je to neposeda, který nenechá nic na pokoji, umí se krásně smát, ale i rozčílit, když není po jeho, a celkově s ním není žádná nuda. A k tomu všemu stačil jeden jediný rok. Aby Pavlíček ten svůj první rok pěkně oslavil, “upekla” mu maminka dort. Před estetickým dojmem dala přednost praktičnosti – aby to bylo rychlé a mohl si na něm pochutnat i oslavenec. Z nostalgie jsme vytáhli i upomínkovou kartičku z porodnice, kde má Pavlíček obtisknutou nožku hned po porodu. Jo, jo, fakt nám trochu povyrostl:-).
První dva Pavlíčkovy zoubky se vyklubaly před několika měsíci. Od té doby nic. Jen měl dlouhou dobu nateklou horní dáseň a bylo vidět, že ho to bolí. Kvůli těmto příznakům jsme další zoubky očekávali v nejbližší době. Včera si tatínek všiml, že Pavlíček vydává z pusy takové divné zvuky, jako kdyby vrzal zuby o sebe. A fakt jo. Dva horní řezáky už jsou na světě. Vidět ještě pořádně nejsou, ale bolest dokážou způsobit pěknou, když se s nimi Pavlíček zakousne do maminčina prstu.
Pavlíček objevil na balkonových dveřích mouchu. Nejdřív ji jen pozoroval a usmíval se na ni. Když zjistil, že moucha je jakási zpomalená a poletuje pomalu, začal ji rukou po skle pronásledovat. Chtěl si ji prohlédnout víc zblízka. Jeden z jeho chmatů srazil mouchu na kolena. V okamžiku, kdy chtěl Pavlíček zahájit anatomický rozbor, zasáhla maminka – Pavlíčka odtáhla stranou a třepotající se mouchu plácačkou dorazila, aby se netrápila. Škoda, že to jinak nešlo – v opačném případě by měl Pavlíček zábavu aspoň na půl hodiny.
Takový pohled se nám naskytl před několika dny, když jsme přišli v noci do ložnice. Báli jsme se, aby blesk foťáku Pavlíčka neprobudil, ale naštěstí spal tvrdě, jen sebou trochu škubnul. Ale ta fotka stojí za to:-).
V Pavlovicích byly dnes hody. I když babička s dědou nejsou doma, pozvali jsme se sami a přivezli si k tomu i buchtu a prababičku (aby bylo co jíst a s kým si povídat:-) ). Venku jsme sledovali hodovní průvod. Na začátku šly děti, za nimi stárci a stárky, sklepníci a sklepnice, kapela hrající pěkně do kroku a nakonec chasa. Místní babičky pilně počítaly krojované páry a prý jich nikdy tolik nešlo jak letos. Napočítaly přes 60 párů. Pak jsme se šli podívat do cíle průvodu, kde hrála hlasitá hudba, krojovaní tancovali, bylo tam spoustu lidí a zábavních atrakcí. Pavlíček ani nedýchal, jak to všechno z kočárku dychtivě sledoval. Na rozdíl od jeho tatínka ho hody berou od mala:-).
Pavlovičtí prarodiče jsou na dovolené, tak pokračujeme ve zpracování broskví, které právě dozrávají. Dnes jsme zavařili 28 sklenic. Pavlíček nám samozřejmě chtěl pomáhat, ale nejvíc nám pomohl tím, že během dopoledne spal téměř tři hodiny. Během té doby jsme stihli většinu práce udělat a on pak přišel k hotovému.
Pavlíček je ve vzpřímeném postoji stále jistější. Dokonce už mu stačí držet se pouze jednou rukou. Je pro něj mnohem jednodušší si stoupnout a pak se přidržováním ve stoji udržet, než se dostat zpět na kolínka. Takže když se stání nabaží, začne nespokojeným mrčením dávat najevo, že ho má někdo co nejdřív vzít a dát na kolínka. Sám se nikdy nepustí, na to je moc opatrný. Čím déle čeká na pomoc, tím víc roste jeho nespokojenost. Když se pomoci dočká a ocitne se zpět na zemi, netrvá to ani minutu a už se zase škrábe nahoru. A tak je to celý den. Dnes ho asi omrzelo věčné žadonění o pomoc, tak začal zkoumat, jestli je schopný se do kleku dostat sám. A celkem to šlo, aspoň pro začátek. Jednou rukou se držel nahoře a druhou se snažil dosáhnout na zem, aby se mohl opřít. Maminka byla stále připravena k bleskovému zásahu, pokud by byl potřeba, takže nemohla pořídit dokumentační materiál.
Zhorecká babička pořídila Pavlíčkovi tepláčky – takové klasické obyčejné tepláky na domácí lezení. Mají ale něco, co z nich dělá exkluzivní kousek – a to červenou šňůrku, dostatečně dlouhou a zajímavou na to, aby Pavlíčka stále bavilo si s ní hrát. To byste nevěřili, co se s takovou jednou šňůrkou dá dělat: přebírat v prstech, žmoulat v puse, vytahovat na jednu stranu a pak na druhou atd. A stále znova přichází Pavlíček na další možná využití tohoto doplňku.
Co dělá Pavlíček na fotce? Ne, nedívá se pod sebe, ale spí. Kočárek má na Pavlíčka prostě silný uspávací účinek. Zatímco na začátku procházky se drží madla jako řidič volantu, zvědavě se dívá po okolí a juká na všechny kolemjdoucí (hlavně děti a psy), na konci únavou usne. Většinou se to stane pár metrů před domovem, takže ani nemá smysl ho dávat do ležící polohy.
Šla babička do zahrady s motykou, s motykou, vykopla tam zeleninu velikou, velikou… Tu zeleninu pak s dědečkem přivezli k nám. Ani netušili, jak si s ní Pavlíček vyhraje. To je aspoň hračka – žádná umělotina. A navíc může předem omrknout, co bude mít v nejbližších dnech k obědu.
Dlouhou dobu uměl Pavlíček jen “paci, paci” – ale uměl to pořádně a ručičkama tleskal jak o život. Pak se během pár dní naučil další ukazovačky. Dnes umí ukázáním odpovědět na otázku, jak je velký a jak se má. Občas na rozloučenou i zamává. A taky moc dobře zvládá “indiána” – dá si ruku na pusu a haleká na celý barák. Slovní zásoba je stále omezena na “bá-ba”a “tá-ta”. “Dě-da” zapomněl ještě dřív, než se to stihnul naučit, a nějaká “máááá-ma” ho vůbec nezajímá. I když jednou se mu “má-ma” podařila. Místo toho se naučil “nenenene” – je to pro něj asi praktičtější slovíčko.
Po dvou měsících zas Pavlíček viděl svou sestřenici Barunku. Batolili se spolu po zemi, brali si hračky (naštěstí bez křiku), dělali si “malá”, střídali se na houpačce, v jídelní židličce i v postýlce). Od posledního setkání se jejich proporce trochu vyrovnaly – Barunka přibrala, Pavlíček nepřibral a vytáhl se. Pavlíček také na Barunce okukoval, co ho čeká: chození s chodítkem a botičky. Ty se mu obzvlášť líbily, sám ještě žádné nemá.
Od čtvrtka trávíme téměř celé dny v Pavlovicích, kde je také Barunka se svými rodiči. Pavlíčkovi se tato změna moc líbí. Zvlášť dneska, když se dopoledne dobře vyspal, pak najedl a ještě se mu všichni kolem věnovali, rozdával úsměvy na všechny strany. Asi nejvíc jeho dnešních úsměvů patřilo tetě a strejdovi.
Dnes odpoledne spal Pavlíček s dědečkem v jeho posteli, resp. spíš v babiččině posteli. Po počátečním nadšení, že má dědu vedle sebe, obložen mantinely z peřin konečně usnul. Bylo to v 15:45. V 17:45 šel tatínek oba spáče vyfotit – ani jednoho z nich to nevzbudilo. V 18:00 jsme museli jít Pavlíčka vzbudit, aby nespal až do večera. Pavlíčkovi se vstávat moc nechtělo a dědeček nemohl uvěřit, že už je tolik hodin. Podezíral nás, že jsme hodiny přetočili dopředu. Oběma se odpolední spánek líbil a určitě si to zase někdy rádi zopakují.
Pavlíček objevil, že zhorecká postýlka je trošku nižší než jeho, a lépe se mu v ní vstává. Při každém usínání se proto několikrát postavil a měl z toho velkou legraci.
Tak malý a už trpí závislostí. A není to závislost na mamince, na kojení, ani na dudlíku. Náš Pavlíček je závislý na houpání. Začalo to asi 3 týdny před porodem, kdy si maminka užívala houpání na velké houpačce a zhorecká babička trnula, že pojede z houpačky rovnou do porodnice. Pokračovalo to Pavlíčkovou první návštěvou ve Zhorci, kdy se zamiloval do dědečkova houpacího křesla. Mezitím ve Zhorci přibyla i zahradní houpačka a dřevěná houpačka, kterou dnes babička koupila, ale dědeček ji ještě nestihl zprovoznit. Houpat se dá i v Pavlovicích a v Radostíně. Prostě houpačka je na všech důležitých místech, jen doma ne:-).
Dnes jsme na oplátku navštívili Marušku, Ládíka a jejich rodiče. Teta Martina má totiž spoustu masérských kurzů a slíbila tatínka odborně namasírovat. Při masáži tatínek chrochtal blahem, zatímco maminka hlídala Pavlíčka a snažila se pochytit nějaké masážní techniky. Pro příště jsme vymysleli zlepšovák: Pavlíčka pohlídá babička, aby se mohla nechat namasírovat i maminka. A tatínek vyzkouší jinou techniku, tzv. baňkování, protože z celodenního sezení u počítače má záda úplně ztuhlá.
