Byl to ten slavný den… kdy se Pavlíček poprvé prošel po venku sám. Když jsme ho postavili na zem, v první vteřině nevěděl, co se bude dít. Pak udělal první krok, na tváři se mu rozlil blažený úsměv. Hned na to se pustil přes celé náměstí, hýkal u toho radostí a ještě u toho pořád něco mluvil. Pro jistotu se držel tatínka za ruku, protože terén je přece jen jiný než doma. Taky byl překvapený, že se venku chodí z kopečka a do kopečka, doma je všechno pěkně na rovince. Odpoledne jsme pak vyrazili na spací procházku.
Žádné komentáře:
Okomentovat